Zadní světlo / Backlight
2015, Dům umění / House of Art, České Budějovice
Untitled, 2015, printing ink on paper, book pages, 31 x 42 cm
exhibition views, photo by Jan Mahr
Zadní světlo / Backlight
Často zapomínáme na skutečnost, že obraz potřebuje světlo. První není ničím jiným než plochou, která odráží druhé. Důležité je, že světlo je vůči obrazu vždy vnější. Nejde jen o malbu, která vyžaduje osvětlení, nebo filmové plátno odrážející světlo projekční techniky. Také dnes všudypřítomná technologie LCD displejů odděluje obraz, tvořený krystaly ohýbajícími světelné paprsky mezi dvěma polarizačními vrstvami, od zdroje světla, dnes vytvářeného především led diodami v poslední vrstvě monitoru.
Je zajímavé, že toto světlo přichází zpoza samotného obrazu. Právě důsledkem toho se obrazy osvobodily od prostředí, které jim dříve muselo světlo poskytovat. Filmy již není třeba sledovat v potemnělých kinosálech a naopak výtvarné umění již nepotřebuje prosvětlené “galerie”, které v původním slova smyslu představovaly nikoli instituci, ale samotný prostor uzpůsobený (svou délkou a světlostí) pro umístění uměleckých děl. Filmy, stejně jako videoart dnes můžeme sledovat na jediném monitoru právě díky tomu, že využívá zadní světlo.
Převrácení celé světelné mechaniky obrazu realizuje ve svém díle také Jaromír Novotný. Díky využití průsvitné organzy jeho plátna vtahují diváka do svého vnitřku. Pokud jsme tedy obecně o obrazech mohli metaforicky tvrdit, že jsou transparentní, protože nám odkrývají významy skryté pod povrchem, pak plátna Jaromíra Novotného tuto průhlednost rozevírají doslova.
Zadní světlo elektronického obrazu jej činí bezprecedentně proměnlivým, mobilním a přitažlivými. S jistou rezervou také organzová plátna Jaromíra Novotného získávají v kontextu malby novou hloubku, výstavní dynamiku i jistou svůdnost. Přitahují pohled a napětí. Zdá se, že posouvání okraje a průsvitnost spoluutváří erotický jazyk i v rejstříku abstraktní malby. O to méně nás překvapí, že zadní světlo (“backlight”) je oblíbenou technikou při osvětlení romantických scén, například již od přelomového snímku Ekstase od Gustava Machatého.
Tento snímek je zajímavý z celé řady důvodů. V roce 1933, kdy byl natočen, teprve začínala éra zvukového filmu. Gustav Machatý tento přechod reflektoval tím, že zcela omezil dialogy a opřel celý děj o vizuální složku doprovozenou hudbou. Podobným způsobem také Jaromír Novotný provází diváka a vyvolává emoce, aniž by se věnoval nějakému obsahu, či snad symbolu. Oslovuje nás, aniž musel mluvit.
Děj filmu je jasný. Mladá dívka Eva je nespokojená v nenaplněném manželství se starším mužem. Potká mladšího inženýra. Brání se. Ale nakonec podlehne. Je to právě v momentu, kdy silueta její tváře díky filmovému efektu proniká do tváře muže ozářena zadním světlem. Není třeba mluvit, ani přímo zobrazovat. Samotná hrana, tváře, obrazu, či barevné plochy, přes kterou se snažíme nahlédnout světlo za ní vytváří tolik napětí. Síly, která nás vrací k umění a k malbám Jaromíra Novotného.
Václav Janoščík