Nižší formy / Lower Forms

2014, 35m2, Prague, curated by Pavel Švec

Jaromir Novotny, Lower Forms

Jaromir Novotny, Untitled
Untitled, 2013, printing ink on a writing pad page

Jaromir Novotny, Untitled, 2014
Untitled, 2014, acrylic on synthetic organza, 165 x 140 cm

Jaromir Novotny, Lower Forms

Jaromir Novotny, Lower Forms

Jaromir Novotny, Lower Forms

Jaromir Novotny, Untitled, 2014
Untitled, 2014, acrylic and oil on synthetic organza, cardboard, 60 x 50 cm

Jaromir Novotny, Lower Forms
Untitled, 2014, printing ink and print on paper, 30 x 21 cm

 

Nižší formy

Za dávných a dávných časů, asi tak minulý pátek, bydlil Medvídek Pú v Lese sám a sám pod jménem Novotný. „Co to znamená pod jménem?“ zeptal se Kryštůfek Robin. „To znamená, že měl to jméno napsáno zlatým písmem nad dveřmi a bydlil pod ním.“

(A. A. Milne, Medvídek Pú, český překlad Hana Skoumalová)

Se jmény jsou vůbec samé potíže. Zdá se, jako by měly určitý sklon k tomu, vymykat se naší kontrole a žít si tak nějak vlastním životem. Z užitečných sluhů se v průběhu lidských dějin proměnily v mocné pány a my si je díky tomu často pleteme s tím, co nebo koho mají označovat. Vlastně to děláme skoro pořád. V důsledku toho, jak se člověk jeví svému okolí a čím se v životě zabývá, se k jeho jménu navíc postupně nabalují různá další, přídavná jména, která mohou mít kladný či méně lichotivý charakter. Pokud ale máte trochu štěstí, nekonfliktní povahu a jste v tom, co děláte opravdu pilní, ostatní za to mohou odměnit vaše jméno sympatickými přívlastky jako např. “zajímavý”, “přemýšlivý”, “nadějný” nebo dokonce “úspěšný”, což je jistě povzbudivé a minimálně z počátku vám to tak také připadá. Jenomže každá mince má svůj rub i líc, a tak se vám může přihodit, že časem pocítíte jisté obavy, zda se pro vás vaše jméno nestává svého druhu závazkem. Lidé s ním totiž pojí různá očekávání a představy a to vám moc nepřidá, zvlášť, když jako malíř máte fůru starostí se samotnou malbou. A že jsou to teprve ty opravdické starosti!

Tak například v určitém bodě své umělecké dráhy učiníte dosti závažné rozhodnutí, že vaše malby už nebudou vůbec nic zobrazovat. Všechno se krásně pročistí a odpadne velká porce nepříjemného rozhodování. Konečně jste se oprostili od vnějšího světa a po všech těch dlouhých letech jste se dostali k jádru věci, což je ve vašem případě malba: její povrch, formát, emocionální náboj, smyslové působení či samotný akt malování. Vertikály, horizontály, okraje, spáry a překlady, průsvitné nebo rozostřené věci… Najednou je toho hodně co říct a na všechno vám přitom stačí dvě tři barvy a trocha špíny ze špatně vypraného štětce – snad aby té čistoty a geometrické elegance nebylo moc. Tím, že postupně redukujete elementy, ze kterých se obraz skládá, posouváte a umocňujete význam toho, co zbývá, zostřujete citlivost svoji i svých diváků a tak dále – nemá to prostě nejmenší chybu. Těžko s tím někdo může polemizovat, zvlášť pokud nechce před ostatními vypadat jako zabedněný idiot. Tak to jde vždycky nějaký čas… výstavy, katalogy, mezinárodní ohlas… sběratelé si u vás podávají dveře s kurátory. A zatímco se všichni upřímně dojímají nad duchovní a estetickou kvalitou vaší tvorby a vnucují vám peníze nebo zajímavé příležitosti, cítíte, že to někde začíná maličko drhnout a že jste v tom navíc tak trochu sami. Není to ostatně úplně poprvé a ani naposledy, patří to k vaší práci jako zeleň k listům. Je to její důležitá součást, ta, kterou vaše publikum nevidí. Počáteční pocit volnosti a chuti k práci, která vám jde od ruky, však střídá čím dál urputnější hledání skulinek a kličkování v zužujícím se teritoriu. Vaše hypertrofované racionální myšlení tento nepohodlný pocit jenom umocní společně s rostoucím vědomím faktu, že ačkoliv se člověk věnuje umění na takzvaně profesionální úrovni, není to samo o sobě zárukou celkem ničeho – snad kromě toho, že se občas zdarma najíte chlebíčků, plus nějaké té sociální interakce. Zjišťujete, že redukovat se prostě nedá donekonečna. Ohrožuje to vaši produkci. Naneštěstí žijete shodou okolností v době, která je zatížená na výkony, výsledky, jejich prezentaci, a pokud možno na úspěch. Nehmotné úvahy si můžete tak leda strčit za klobouk. Zdá se, že reálný svět vás zase jednou doběhl. Ostatně, abstraktní obrazy mohou souviset s realitou mnohem intenzivněji než ty, které něco zobrazují. Ukazují na samotnou podstatu reality – na to, kde se realita odehrává – jednomu se z toho až začne točit hlava. Ale kdyby nic jiného, došli jste až sem a to není vůbec nic samozřejmého. Ne každý byl ve svém úsilí tak poctivý, vytrvalý a svým způsobem i odvážný. Občas je však nutné se opět zhluboka nadechnout a právě někde tady začíná příběh o Nižších formách – výstavě, jejíž název v sobě jako nápovědu obsahuje kapku hravé sebeironie.

Pokud se dostanete do bodu, odkud zdánlivě nebo doopravdy není cesty dál, nezbývá vám, než se vrátit o kousek zpátky a znovu a jinak se ptát. Není na tom nic zvláštního. Celá společnost se tak chová. Vlastně jde o nepravidelný, periodický jev. Vrátit se můžeme třeba k oblíbené knize z dětství, jako v úvodu tohoto textu, nebo někam do doby předcházející té, kdy naše potíže s abstraktní malbou začaly. V tomto konkrétním případě se ale v rámci hledání nových perspektiv a impulzů, formálních i obsahových paralel, hlubší sebereflexe a širších kontextů vracíme ještě dál. Skrze více či méně patrné vizuální odkazy a citace nahlédneme až do pozdní fáze mladého paleolitu, do doby, o které toho naštěstí víme tak málo, že to logicky aktivuje naši představivost. K možnému počátku všech výtvarných problémů. Takový návrat už v osobní rovině není ani cestou zpět, což by koneckonců v kontextu výtvarného umění mohlo znít i trochu nepatřičně. Je to spíš jakási osvěžující expedice bez konkrétního, předem vytyčeného cíle. Za zmínku snad stojí i skutečnost, že na této “cestě do pravěku” autora doprovází pisatel těchto nejapných řádků, a že celá výstava vzniká jako jejich vzájemný a pokračující dialog.

Nevíme, co tehdejší výtvarné projevy znamenaly pro jejich tvůrce a diváky. Snad byly výrazem představ o přirozeném i nadpřirozeném uspořádání světa, snad obrazovou metaforikou sociálních vztahů. Jisté je, že samotný beztvarý a proměnlivý pojem “umění” vznikl až mnohem později. Formálně však, navzdory tisíciletím, která nás od této dávné doby dělí, nejsou paleolitické výtvory současnému umění mnohdy zas tak vzdálené. Ani pohnutky tehdejších “umělců” nebyly zdá se čistě estetické a velmi pravděpodobně se do svých výtvorů snažili polapit jevy přesahující horizont jejich chápání. Extenzí tohoto horizontu se kontinuálně zabývá i Jaromír Novotný, který prostřednictvím své aktuální výstavy formuluje nové, vzrušující otázky a všímá si i těch, které stály na samém počátku, v době, kdy jsme se stali lidmi a začali při tom vytvářet umělecká díla.

Pavel Švec

35M2